Divadlo v Dlouhé – Eyolfek

Jedovatá vivisekce manželského vztahu založeného na sobectví a tedy dobrovolně přijaté slepotě. Děsivější variace na ředcházejícího Stavitele Solnesse jakoby předjímala i doprovázela Strindbergovy psycho-horory.

Režisér Jan Nebeský se do Divadla v Dlouhé vrací po osmi letech a stejně jako tehdy si pro hostování vybral text Henrika Ibsena. Po Divoké kachně je to tentokrát jedna z posledních Ibsenových her, málokdy uváděný Eyolfek. Jan Nebeský se na jeho přípravě podílí se svými blízkými spolupracovníky - především překladatelem Františkem Fröhlichem, jehož převody odhalují moderní jádro Ibsenových her a kongeniálně souznějí se zcela současným inscenačním pojetím, a výtvarnicí Janou Prekovou. Ústřední manželský pár hrají - stejně jako v Divoké kachně - Jan Vondráček a hostující Lucie Trmíková. V roli jejich syna Eyolfka ale tentokrát uvidíme skutečné dítě - Vlastíka Kaňku nebo alternujícího Vojtu Lavičku (přestože obsazení Jaroslavy Pokorné do role dívenky Hedviky v Divoké kachně se ukázalo jako velmi nosné a herečce přineslo Cenu Alfréda Radoka).

Děj hry

Ústřední dvojici tvoří manželský pár - Alfréd a Rita Allmersovi - mladí lidé, jejichž vztahová a citová trápení musí obzvláště na mladšího diváka působit jako něco, co důvěrně zná a co je mu, v té či oné podobě, blízké a bezprostředně pochopitelné. Jejich devítiletý syn Eyolfek je mrzák, chodí s berličkou, ale Ibsen říká, že se nevleče, je "na tenhle sport" zvyklý, takže mu je berlička i různě ku pomoci. Kluk se narodil zdravý, ale ještě jako nemluvně spadl ze stolu a vážně se zranil. Měl ho tehdy hlídat Alfréd, jenže toho svedla "pustošivá krása" jeho vášnivé ženy Rity, v jejíž náruči, jak říká, na synáčka zapomněl. Otázka viny: zavinil to Allmers, protože Ritě podlehl, nebo vyzývavá a v lásce nenasytná Rita, jak tvrdí Allmers? Tak či onak se manželé od té doby začali vzájemně odcizovat, což Rita velmi těžce nese a odmítá se o manžela dělit jak s vlastním synem, tak se švagrovou - Alfrédovou nevlastní sestrou Astou.

Náhle se u Allmersů objeví podivná postava nazvaná Krysařka a nabízí, že zbaví dům myší a všeho, co se jim tam třeba hemží. Umí je všechny zavést do moře, takže se hromadně utopí. Zvědavý Eyolfek je Krysařkou fascinován, vydá se za ní dolů k vodě a za záhadných okolností - na rozdíl od místních uličníků neumí totiž plavat - se utopí. A opět, teď ještě tragičtěji: zavinil jeho zranění a smrt Eyolfkův otec, nebo matka? Asta Allmersovi vyjeví, že vůbec není jeho sestra, že jejich "sourozenecká" blízkost je nadále nemyslitelná, vdá se za stavitele silnic Borgheima a odjíždí. Ritě se - ironicky - splnilo její přání: teď má manžela opravdu "jen pro sebe". Teď, když jeho láska, jak sám říká, vyhasla, teď už se spolu mohou jen trápit a mučit vinou.

Citace převzata odsud

Jak to vidím já?

Ačkoli Vondráčka zbožňuju, tahle hra mi nesedla. Neříkám, že hrál špatně, to naopak, jen mi celá ta hra přišla absurdní. Víc k tomu asi nemám co dodat, protože jsem asi vůbec nepochopila, jak někdo může tak klidně hodit za hlavu smrt vlastního dítěte. To mi nepřišlo ale vůbec věrohodné, natož normální. Další věcí byly kostýmy, dost uhozený na můj vkus, to si teda někdo skutečně vyhrál, navíc jsem celou polovinu hry zírala na nahá stehna Lucie Trmíkové alias Rity a nepřestávalo mě zarážet, jak ve svém věku může mít tak pevný stehna bez jediný známky celulitidy:) No tak to mi asi skutečně kape na maják. Jediný zajímavý a mnou oceněný zůstává vztah Alfréda a jeho "nevlastní sestry" Asty. Zajímavá dějová linie a vnitřní pnutí, když se Asta z matčiných dopisů dozvídá, že Alfrédovou sestrou není. Ovšem celkově poměrně zklamání.