Dívka s pomeranči - Jostein Gaarder

Anotace:

Hrdinou této knihy je Georg, kterému zemřel otec, když byl hodně malý. A teď se najednou najde jeho dopis adresovaný synovi. Napsal ho krátce před smrtí, protože věděl, že mu chtěl předat některé své myšlenky a poselství, kterým by tehdy malý Georg nerozuměl. Tento emočně nabitý příběh vypráví o nemoci a marném boji, ale také o naději. A samozřejmě tady najdete pár filosofických otázek.

Georg dostane dopis od již dávno mrtvého otce, který si s ním chce promluvit jako "muž s mužem". Jelikož v době, kdy otec umírá, jsou Georgovi necelé čtyři roky, ještě by plně nepochopil to, co mu otec chce sdělit. Ano, myšlenka je to skvělá, ale příběh o dívce s pomeranči mě příliš nenadchl. Uznávám, že je to pěkný, citlivý námět (mám na mysli dopis pro syna od mrtvého otce), který se mě ale po většinu času příiš nedotýkal. Možná by měl, na mě to ale nějak nefungovalo. Celkově mi vůbec nezapadalo do sebe místy naivní vyprávění o dívce s pomeranči, o hledání a bláznivém vymýšlení všemožných teorií o původu dívky i pomerančů, s filozofickými otázkami o nekonečnosti vesmíru, o čase, o smyslu lidské existence.

Prolínání samotného dopisu s myšlenkami Georga působilo jako skutečný dialog mezi otcem a synem a přineslo mi oživení celé knihy. Georgovy připomínky a nápady mi nakonec přišly mnohem zajímavější než celý dopis.

Jediná pěkná myšlenka v knize byla na téma volby. Co je v životě lepší, snazší, méně bolestivější nebo smysluplnější? Žít život na Zemi na krátkou chvíli a pak, ačkoli je to bolestivé, po pár letech být od všeho odtržen a všechno opustit a nebo tohle všechno odmítnout a raději se vůbec nenarodit, ať už je to z jakéhokoli důvodu? Nechť se nad tím každý zamyslí a odpoví si sám, možná je to naprosto jednoduchá otázka s naprosto jednoduchou odpovědí a možná to pro někoho nemusí být zas až tak jednoznačné.

Knížka má jedno velké pozitivum. Jelikož pokaždé, když někomu tak mladému vyprší čas, člověk si uvědomí, že tu skutečně není na věky a měl by si proto užít každou chvíli svého života, všímat si krásných věcí, které nás obklopují, a taky třeba umět zvednout hlavu ke hvězdám! Uvidíme, jak dlouho mi ale tento pocit vydrží. Předpokládám, že díky mému snad již vrozenému cynismu to příliš dlouhé trvání mít nebude:-)

Hodnocení: 60%